Na začátku 40. let vyrobili v Německu čtyřosé cisternové vozy nové konstrukce pro velkoobjemovou přepravu paliv a olejů, zejména ropy pro válečné účely. Vznikly ve dvou sériově vyráběných typech: „Deutz“ (projekt vagonky Westwaggon Köln-Deutz) a „Uerdingen“ (podle stejnojmenného sídla vagonky v Krefeldu-Uerdingenu). Konstrukci vozu maximálně odlehčili kvůli omezené dostupnosti oceli. Kotle měly objem 63 m³, nakonec snížený i na 48 m³ kvůli překročení nápravové hmotnosti při plném naložení na tehdejších málo únosných tratích. Za války tyto odlehčené konstrukce čtyřnápravových i dvounápravových lehkých kotlových vozů dále konstrukčně unifikovali a osadili standardizovanými komponenty. Tak roku 1942 vznikl čtyřnápravový kotlový typ „Einheit“ („jednotný“), který vycházel z předchozího typu „Deutz“. Po úspěšných zkouškách se v roce 1943 rozběhla sériová výroba, opět s objemem kotle 48 m³ i 63 m³.
Většinu těchto vozů dostala společnost WiFo - formálně civilní firma, která ve skutečnosti zajišťovala logistiku pohonných hmot a správu vozového parku pro Wehrmacht. Obdobný vozový park měla asociace „Ölvereine“, která zajišťovala logistiku paliv pro Luftwaffe.
Po skončení druhé světové války zůstaly rozptýlené téměř po celé Evropě. Několik desítek válečných vozů tak připadlo i československým rafineriím, distributorům paliv a chemickým závodům, odkud většinu v 50. letech prodali do operativní správy ČSD. Výroba válečných typů ale pokračovala i po válce (Německo, Polsko). Z nespotřebovaného válečného materiálu několik desítek vozů dokončily i naše závody Tatra a Královopolská. Vozy sloužily v provozu ještě v 60. letech, i když jejich životnost poznamenala úspora materiálu. Výjimečně se dokonce dožily i přidělení čísla UIC.
(Text: M. Kožuk)
